2. Vlasy aneb Kouzly ku kráse

17. prosince 2007 v 17:09 | Louella de Prague |  Bifurcating
No, tak si dáme od Stely na chvilku pauzu, ne? Víte, jaká je to fuška, vymýšlet neustálé koniny, které by mohla ta holka provádět během celého školního roku? Uff... Myslím, že se budu občas zabývat i jinými povídkami než jen Attraction.


"Morcelle dorazila."
Jemný, lehce pohrdlivý hlas zazní nalevo od přepážky na nástupišti 9 ¾. Otočím se tam jak já, tak Morcelle, stejně tak i mamka s taťkou, i když je mi z fleku jasné, komu ten hlas patří.
Narcissa Blacková osobně.
"Ráda tě vidím, Cisso," odpoví jí Morcelle. Já se jen ušklíbnu - no co, i když je to Morcellina kamarádka, já ji moc v lásce nemám.
"A spolu s ní ta špinavá nebelvírská hvězda," odfrkne si zhnuseně další ze sedmého ročníku Zmijozelu, černovlasý, celkem pohledný - ale neuvěřitelně necivilizovaný - Darren Parkinson.
Morcelle odněkud vyloví hůlku a zamíří jí na Parkinsona. "Ať se ti to líbí nebo ne, Darrene, Calwen je moje sestra a tím, že ji urážíš, urážíš i mě a celou mou rodinu. Nepřeji si, abych tě musela znovu napomínat."
Na Narcissině obličeji se objeví úšklebek a Darren sklapne. Přeci jen proti němu stojí moje sestra, já a dokonce i naši rodiče. A předpokládám, že není tak hloupý, aby provokoval někoho z ministerstva v přítomnosti celé jeho rodiny. Ne, takhle hloupí nejsou ani zmijozelští. Tedy většinou.
Morcelle se otočí ke mně. "Tak se měj. Nevím, kdy se zase uvidíme." Stiskne mi rameno a rozloučí se ještě s mamkou a taťkou a já pak zamířím s rodiči dál po nástupišti, zanechávajíce Morcelle v přítomnosti jejích zmijozelských kamarádů. Rozhlížím se napravo nalevo, jestli někde nezahlédnu někoho z Nebelvíru. Tedy, někoho s kým vycházím po dobrém. BLily, Jamese, Siriuse nebo Remuse nebo tak. Ale nikoho neuvidím. Což ovšem neznamená, že oni nevidí mě.
"Callie! Tvoje vlasy!" vypískne najednou mamka a já si do nich hrábnu. A skutečně. Moje jindy krásně rovné dlouhé vlasy jsou teď princeznovsky nakadeřené a vypadají pěkně porcelánově.
"Hej?!" rozkřiknu se a sonduju pohledem nádraží. Trvá mi to asi tak pět vteřin, než zmerčím dva šklebící se obličeje v jednom okně spěšného vlaku do Bradavic, kolem kterého jsem právě prošla. "To si vypijete, oba dva!" ukážu jim zatnutou pěst. "A vůbec, co to je? Hned mi vraťte zpátky moje vlasy! Slyšíte? No hej! Siriusi?! Jamesi?!"
"Ale ale, snad by ses nezlobila?" zazubí se na mě Sirius a vystrčí z okýnka hlavu. "Náhodou ti to náramně sluší."
Nedokážu jinak než se na něj zamračit a vytasit se s hůlkou.
Minulý rok jsem o prázdninách našla jedno dokonalé kouzlo, které je sice úplně na nic, ale letošní prázdniny jsem si ho užila víc než dost. Jde o to, že přebarví jakoukoli věc na barvu, na kterou myslíte, a samovolně zmizí až za čtyřiadvacet hodin. A co je na tom nejlepší, nejde odčarovat ani jinak přebarvit dokud nepomine. Jak říkám, úplně na nic, pokud nemáte v úmyslu lézt s ním někomu na nervy. A protože Morcelle nesnáší křiklavě růžovou barvu, vždycky, když mě naštvala, přebarvila jsem jí všechny věci přesně podle jejích nejčernějších - nebo spíš nejrůžovějších - obav.
Teď hůlku namířím na Siriuse, který se pořád tváří nesmírně pobaveně a zamyslím se, jakou barvu nesnáší. Odpověď je nasnadě. Zelenou. Představím si takovou tu skelně zelenou barvu, kterou můžu vidět, když se podívám naplocho skrz tlusté sklo, jaké bývá na pultech třeba v lahůdkářství, a mávnu hůlkou. Sirius se nepřestává šklebit. Svoje krásné, černé - teď vodnatě zelené - vlasy má zastrčené za ušima, takže si rozdílu nevšimne. Tedy... to ale neplatí pro Jamese, který se za ním zhroutí na sedadlo a zařve smíchy.
"Co je?" nechápe Sirius a otočí se na kamaráda. "Se jí zase něco nepovedlo, no. Co je na tom k smíchu?"
"Kdyby - ses - viděl!" zasupí James a nejspíš už se válí někde po podlaze. Já se otočím a zamířím zpátky k rodičům i s tou porcelánovou nádherou na hlavě. Možná bychom si mohli založit kouzelnické kadeřnictví.
"Ten ti nepoděkuje," neodpustí si táta. "Jak ho znám podle tvého vyprávění, tak vypadat jako vodník je asi to poslední, co by si přál." Na jeho tváři ale hraje pobavený úsměv, takže je asi všechno v pohodě.
"Jo," souhlasím. "Ale oni se mě taky neptali, jestli chci vypadat jako exponát ze sbírky starožitných hraček pro děvčata z devatenáctého století."
"To je pravda. Ale myslím, že bude stačit obyčejné Finite," klepne mi mamka na hlavu hůlkou a já ucítím, jak mi všechny ty kadeře spadnou zpátky na záda ve své původní podobě.
"Díky. To by mě asi nenapadlo," prohrábnu si své světle hnědé vlasy rukou. "Na většinou kouzel, co ti dva vymyslí, obyčejné Finite nestačí. A o tomhle jsem ještě nikdy neslyšela."
"To víš," porkčí mamka rameny. "Když někdo dělá u Munga jako já, narazí tam na lecjaké kuriozity a ta porcelánová paruka je skoro nic oproti tomu, co tam můžeš občas vidět."
"Díky za upozornění," ušklíbnu se.
"Calwen Eleni Meldonová!"
Ajéje.
"Děje se něco, Siriusi?" otočím se na něj rádoby nevinně. Rázuje si to ke mně po nástupišti, vypadá jako Bůh pomsty a jeho překrásně zelené lesklé vlasy za ním vlají v neexistujícím vánku. Zajímalo by mě, co používá za kondicionér, když má tak krásné vlasy.
A když už jsme u těch vlasů - Sirius jich popadne hned chomáč, jako by si je chtěl vytrhnout, a vyhrkne: "Můžeš mi říct, co to má zase být?"
"No, myslela jsem, že by ti menší přeliv slušel," zkusím.
"Přeliv?" zaúpí Sirius. "Jak to myslíš - přeliv?! Je to zelené!"
"Ovšem že je to zelené..." zamrkám na něj řasami a doufám, že to zabere. "Myslela jsem, že máš zelenou rád."
"Jsi cvok?!" vyštěkne. "Nesnáším zelenou. Dej to dolů!"
Pokrčím rameny. "Asi tě zklamu, ale to nejde."
Najednou mám jeho ruce na ramenou a cítím, jak mnou třese. "Co myslíšm tím nejde?!"
"Prostě nejde... zmizí to až za čtyřiadvacet hodin."
Siriusovi poklesne čelist jak tak přede mnou stojí a zírá na mě. Jeho modré oči na mě nevěřícně hledí. "To nemyslíš vážně."
Znovu pokrčím rameny a Sirius mě konečně pustí. Vzápětí se chytne za hlavu a začne si mumlat něco o trestu, holkách a Salazarovi. Není tomu moc rozumět, ale myslím, že chtěl asi říct, že to je Salazarův trest pro něj, že už zlomil srdce tolika holkám. Nebo to, že jsem dcera Salazara a jsem trest za jeho hříchy nebo tak něco.
"Nemůžeš to aspoň nějak přebarvit?" zaúpí během chvíle, kdy já už se loučím s rodiči a táta mi pomáhá dostat kufr do vlaku.
Soucitně na něj pohlédnu. "Nevím jak. Tedy... samozřejmě to půjde, ale až po těch čtyřiadvaceti hodinách."
Sirius se povážlivě zakymácí, znovu zaúpí a se sténáním a dalším mumláním zmizí v chodbičce vlaku, ze které původně přišel.
No, to nám ten rok pěkně začíná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KiVi KiVi | Web | 17. prosince 2007 v 17:43 | Reagovat

lol :D patří mu to:D:D jen piš piš:)))

2 pantherka pantherka | Web | 17. prosince 2007 v 18:49 | Reagovat

jooo :DDD teda obdivuju, že přidáváš tak rychle, ale jsem za to nesmírně ráda :))) To musel být pohled, Sirius alias vodník :DDD co takhle mu nacrhnout aby si zahrát v Rusalce? :DDDD

3 Kate Kate | E-mail | Web | 17. prosince 2007 v 18:49 | Reagovat

Super už se těším na další.Ty píšeš tak rychle že to nestíhám ani číst

4 Peggy Peggy | Web | 17. prosince 2007 v 18:55 | Reagovat

:DDD fakt nevim, jak to děláš, ale u tvejch povídek se vždycky hrozně nasměju... :DDD plosííím, že něco brzo přidáš? O:-)

5 Naiad Naiad | Web | 18. prosince 2007 v 18:22 | Reagovat

Píšeš skvěle, rychle a skvěle, opravdu :-) moc se mi to líbí a jak Sirius vyváděl (moc se mu nedivím, sice mám zelenou opravdu ráda, ale zelené vlasy bych nikdy nechtěla...) opravdu super a hned jdu zase na další :-)

6 terri14™ terri14™ | Web | 19. prosince 2007 v 20:45 | Reagovat

a má to =o)))))))

7 Beltrix Beltrix | Web | 30. ledna 2011 v 11:47 | Reagovat

Já bych náhodou ty lokny brala ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama