2. kapitola (I.)

21. prosince 2007 v 9:26 | Louella de Prague |  Singularity
Mě už vážně nenapadá, co sem psát... Taky se těšíte na Vánoce jako já?? Škoda, že až dopíšu tenhle článek, musím začít uklízet... ach jóóó... :(

U Potterových to vypadalo úžasně. Kam jsem koukla, tam mě něco fascinovalo. I když nejvíc mě asi dostaly kliky na oknech a postele. To snad není pravda! Oni maj přikrývky a podhlavníky plněný peřím! To jim nic neříká elektrická deka? A na čem to probůh spěj? To mi úplně zničí záda!
První den u Potterových proběhl v duchu seznamování. Museli jsme si dávat setsakra majzla, abysme se nějak neprokecli a neprozradili něco, co nemáme. Takže jsme říkali samý polopravdy, a naštěstí se nám podařilo ani jednou nezalhat. Páni, ty kurzy rétoriky ve škole asi nebyly jen tak pro srandu králíkům.
Dozvěděli jsme se spoustu zábavnejch historek, kterejma nás zásobovali kluci. Je to teda pěkný lupení, to se musí uznat. Trochu mě udivuje, že je ze školy ještě nevyrazili. Kdybychom si dovolovali my to, co oni, jsme dávno na dlažbě nebo máme v mozcích takový malý elektrický zařízení, který eliminuje naše mozkový pochody a v podstatě z nás vyrábí žijící androidy naprogramovaný na prospěšnost lidstvu. A takovej android většinou nemá čas na něco, jako je zábava. Takže fakt dík, nemám zájem. To je lepší sekat latinu a po škole si dělat, co mě napadne, než se nechat zblbnout počítačovým programem.
Potterovi jsou fajn rodina. Jsou milý, sympatický a mají rádi legraci. To má James určitě po nich. A Sirius asi taky, když tu tráví skoro každý letní prázdniny, jak říkali. Na rozdíl od Jamese je ale Sirius trochu... jak to říct... záletnický povahy.
Myslím, že má slabost pro blondýny, protože se mě už od toho prvního dne, co jsme se u Potterů objevili, snaží sbalit. A Ian, místo aby mu dal pěstí, ho ještě povzbuzuje, blbeček.
To si říká brácha?!
Ale docela nečekanou podporu jsem objevila v Quinn, která mi jednou večer, když jsme usínaly ve svým pokoji, kterej nám Potterovi přidělili, řekla: "A ty si nemyslíš, že je Sirius sexy?"
Koukla jsem na ni, jako by jí přeskočilo, i když to v tý tmě vlastně ani nemohla vidět. "No, pokud se ti líbí udělaný playboyové, tak prosím. Ale mně teda zrovna dvakrát nevoní."
"Takže mi ho necháš?"
"S velkou radostí. Ale budeš se muset zeptat taky Siriuse, protože až na ten moment, kdys zakopla o koberec a spadla ze schodů, si tě nijak výrazně nevšímal."
"Jo, no. To by moh bejt kapánek problém."
"Ty určitě něco vymyslíš."
"Jo. Můžu mu pohrozit, že ve škole rozhlásím, že má mikroskopickýho ptáka."
"Tak zaprvý, podle toho, co říkal James, by ti to asi nikdo nevěřil, a zadruhý, pochybuju, že bys získala jeho srdce vyhrožováním."
"Srdce asi ne. Ale pozornost určitě."
"Pozornost? Hele, na co ho vlastně chceš? Já myslela, že do postele máš Iana. Teda, i když jste spolu ještě nespali."
"Ian ať se jde bodnout. Víš, že vůbec neumí líbat? Co jste s ním doma dělali? Zavřeli ho do sklepa, aby nemoh mezi holky?"
"Co já vim, kde se flákal, ale doma rozhodne netvrdnul."
"Ještě aby jo," rozchechtala se Quinn a mně došlo, co jsem to vlastně řekla. "To by na tom byl chudák hodně bídně."
No, nakonec jsme v podobným duchu kecaly s Quinn skoro do čtyř do rána, než jsme to konečně zakopaly. Ráno nás kluci vytáhli z postele už v osm, takže jsme byly slušně mrtvý. Quinn do sebe nalila asi litr silnýho kafe, ale protože já kafe nepiju - jenom espreso, ale to tu Potterovi nemaj -, jsem nakonec usnula natažená pod konferenčním stolkem v obýváku. Je to mnohem pohodlnější spaní než v posteli, to mi věřte. Konečně něco podle mýho gusta. Ale ani tam jsem si nepospala dlouho. Probudilo mě šimrání pod nosem. Sirius měl v ruce pírko vytažený z jednoho z polštářů - teda nejspíš - a lechtal mě s ním na obličeji. Byl nataženej těsně vedle mě, a když jsem si kejchla, narazila jsem do něj čelem. Ani nevim, jak se mi to povedlo, ale při týdle akci jsem mu přerazila nos a paní Potterová se mohla zbláznit, když zjistila, co se stalo, protože se Siriusovi spustila krev a pokapal s ní slušnej kus toho krásnýho krémovýho koberce. Čert vem mojí bouli. To máš za to, Siriusi, že mě nenecháš ani vyspat!
Bohužel mu ale paní Potterová nos vzápětí spravila a mně přišlo trochu blbý si to zopakovat. No, budu muset vymyslet něco lepšího, než je přeraženej nos. I když vsadím boty, že podobná perla se mi hned tak nepovede. Tak je to totiž vždycky. Nejlepší chvilky jsou ty, který neplánujete.
Ale to se nesmí dozvědět Quinn - jako to, že mi Siriusova nosu není vůbec líto. Protože by mi asi vzápětí přerazila ten můj. I když pořád tvrdí, že ji Sirius přitahuje hlavně fyzicky, mám takovej dojem, že tentokrát zatím bude něco víc. Zeptala jsem se proto Jamese, jaký má Quinn šance, ale řekl mi, že mizivý. Ale taky řekl, že u mě by to viděl nadějně. Zbytek dne jsem se s ním nebavila. Řekl, že mu připomínám Evansovou. Zeptala jsem se, kdo je Evansová, ale vzápětí jsem toho litovala. Vypadalo to, že Evansová je nějaký umělecký dílo - asi jako Mona Lisa -, který se James pokusil koupit, ale neměl na něj dost peněz. No... ještě se na to budu muset zeptat Siriuse, protože je to nějaký divný. Buď jsem to špatně pochopila, nebo to James nemá v hlavě tak úplně v pořádku.
Osmej den našeho pobytu u Potterovejch se strhl trochu poprask kvůli sově. Ten poprask jsem způsobila hlavně já s Quinn, ale trochu i Ian. Ještě nikdy jsme neviděli živou sovu. Myslím, že z nás měla chudinka trauma. Asi proto ji James odnesl svojí mámě, abysme dali tý chuděrce pokoj. Byla tak nádherná! To všechno peří! A ty velký, žlutý oči!
Škoda, že doma jsme měli zakázáno chovat zvířata pro zábavu.
Ta sova přinesla dopis. Byl od nějakýho Jamesova kamaráda, kterej se ujišťoval, jestli k němu teda James přijede na těch čtrnáct dní - který měli za chvíli začít -, jak byli domluvený. James pak něco dohadoval s rodičema, a pak přišel zpátky do pokoje, už i se sovou, která zase vypadala celkem v pohodě. A napsal tomu kámošovi, kterýho oslovoval Náměsíčník - pěkně potrhlý jméno, jestli chcete něco vědět. Ale nic proti, i u nás se lidi jmenujou sem tam dost ulítle -, že přijet bohužel nemůže, protože jsme tady my - i když do dopisu napsal, že tady má něco neodkladnýho, co by ho (Náměsíčníka) ale mohlo zajímat -, ale že jestli chce, tak může Náměsíčník klidně přijet sem, a pak by se ještě domluvili, jak to udělají s nějakým Peterem. Podal sově dopis a sova odletěla.
No, to je rozhodně pěkně divnej způsob doručování pošty.
Zlatý maily, jen co je pravda!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KiVi KiVi | Web | 21. prosince 2007 v 12:49 | Reagovat

hele já jen není to blbost nějaký mikročipy a maily v roce 1977?? ale jinak super:)

2 KiVi KiVi | Web | 21. prosince 2007 v 12:53 | Reagovat

nojoo já zapoměla že přicestovali z budoucnosti!:D ale stejně už bude určo něco jinýho než maily...typla bych to na teleporty:P

3 Louella de Prague Louella de Prague | Web | 21. prosince 2007 v 12:55 | Reagovat

Tak trochu... ale jinak... Už to nakousnu v další části druhý kapitoly. ;) A jenom počkej, co všechno se navyváděj jenom s těma laptopama. :D

4 Peggy Peggy | Web | 21. prosince 2007 v 23:46 | Reagovat

už čekááám :DDD jako vždy byla kapitolka naprosto bezvadná =) a to s tim nosem mě fakt pobavilo :D

5 pantherka pantherka | Web | 22. prosince 2007 v 14:48 | Reagovat

jejda, já se  málem zalkla džusem, vidim, že pít u tvojí povdíky neni zrovna nejlepší napad :D Dalšííí :)

6 Beltrix Beltrix | Web | 30. ledna 2011 v 14:10 | Reagovat

Super :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama