1. kapitola (III.)

20. prosince 2007 v 12:05 | Louella de Prague |  Singularity
No, tak teda přidávám třetí a poslední část první kapitoly. Asi jste si všimli, že mě asi nejvíc baví Attraction, co? No, doufám, že jste spokojení, protože k Attraction budou přibývat kapitoly asi nejčastěji.


Panu Potterovi je ale zdá se úplně fuk, že mu právě Ian zalil trávník páchnoucí hmotou a zatímco autobus zmizí obrovskou rychlostí v nedohlednu, pan Potter otevře branku do tý nádherný zahrady. "Tak pojďte, mládeži," pobídne nás. "Určitě na nás čekají. A než se mě zeptáte kdo, tak moje manželka Dorea a syn James. Jamesovi je zhruba tolik co vám, takže předpokládám, že byste spolu mohli celkem slušně vycházet." Vyměníme si s Quinn pohled, zatímco pořád ještě zelenej Ian popadne svojí tašku a začne se vlíct za náma. Přecapkáme zahradu přes cestičku z placatejch kamenů a už pan Potter otevírá dveře. "Rodino! Jsme doma! Doreo! Jam - Siriusi, co tu děláš?"
Já s Quinn zvědavě nahlížíme panu Potterovi přes rameno, abysme zjistily, na koho že to mluví. O Jamesovi a Doree už víme. Ale Sirius? Kdo je sakra Sirius? A... to bude určitě jeden z těch kluků stojících v hale. Jeden má příšerně rozčepýřený vlasy, zrovna jako pan Potter... takže to bude určitě James. A protože další v hale je ženská, musí to bejt ten černovlasej elegán s rozhrnutou košilí, co šťouchá špičkou boty do koberce a dělá jako že nic. Ian je pořád zelenej, takže ho přítomnost další osoby v domě nijak netankuje.
"No, víš, tati, máme takovej - trochu problém," promluví střapatec obecnej.
"A co se stalo?" Pan Potter uvolní dveře a pozve nás dovnitř.
Dlouhovlasej elegán nic neříká. Vypadá to, že James je asi jeho mluvčí. "No, on..." Nakopne Siriuse skoro stejně, jako to já dělám Ianovi. "Řekni taky něco, Siriusi!"
Sirius konečně zvedne hlavu, letmým pohledem zalítne k nám, ale pak se zase obrátí k panu Potterovi. "Já jsem totiž utekl z domu a trochu jsem nevěděl, kam jít. A paní Potterová říkala, že tu zatím můžu zůstat."
"Samozřejmě, že tu můžeš zůstat," souhlasí okamžitě pan Potter a potom mávne rukou. "A ubytoval jsi ho už, Jamesi?"
"Jasně, nastěhoval jsem ho k sobě do pokoje a mamka tam přičarovala jednu postel navíc."
"Takže teď jsou tam tři," upřesní paní Potterová usměvavě. "Charlusi, nechceš nám představit naši návštěvu?"
"Ale jistě," kejvne pan Potter. A začne velký představování. Pan Potter sdělí svý rodině naše jména, a pak nám představí je. Doreu Potterovou, sympatickou ženu kolem padesátky. No, to vypadá, že s Jamesem moc nespěchali... Ale to je fuk. Potom taky Jamese a nakonec Siriuse Blacka, Jamesova kamaráda z Bradavic, kterej nevychází se svojí rodinou zrovna v dobrým a není to poprvý, co tu tráví letní prázdniny.
Potom se vyjádří velice úsporně. "Jsem si jistý, že se všichni brzy dobře poznáme a budeme spolu dobře vycházet. Chlapci, vy jste mladí a máte sílu. Co kdybyste pomohli našim hostům se zavazadly do jejich pokojů?"
"Beze všeho," zakření se Sirius a já s Quinn máme plný ruce práce, abysme se nerozesmály. Zvlášť, když se Sirius pokusí popadnout mojí tašku a zvednout ji ze země, kam jsem ji položila. Ne snad, že by to byl slaboch. Podle na jeho věk docela výraznejch svalů na hrudi - který můžem vidět díky tý nezapnutý košili - soudím, že musí mít docela sílu. Ale moje zavazadlo je prostě moc těžký, než aby ho obyčejná fyzická síla zvedla.
"Jamesi, pojď mi píchnout!" houkne na kamaráda a já s Quinn už se skoro dusíme smíchy. I Ian vypadá, že se mu zvedá nálada. Sirius koukne na mě. "Jak to proboha můžeš zvednout?"
"Trénink?" zkusím a Quinn se vedle mě sesune na koberec, čímž si vyslouží několik udivených pohledů. Samozřejmě až na můj, Ianův a pohled pana Pottera, kterýmu už asi naše finta došla v Bradavicích.
Sirius spolu s Jamesem odtáhne mojí tašku ke šchodišti a začnou ji vlíct nahoru. Na to se nedá dívat, jak ji posunujou schod po schodě, hezky pomaloučku, aby se snad nepřepnuli... no, ale ono se není čemu divit. Ta taška váží skoro čtyři sta liber.
"Ježíš, dejte to sem," vyzvu je zničehonic a popadnu popruh. Hodím si ho přes rameno a vyšlápnu schody. Kluci na mě zíraj, div jim nevypadnou oči z důlků. Zřejmě je vůbec nenapadne, že používám něco, čemu se říká parapsychologie. Ale to přece nemusej vědět, ne?
"Tichošlápku, vidíš to, co já?" zeptá se James ohromeně a zapomene zavřít pusu.
"Takže se mi to nezdá," opáčí Sirius.
Ale to už se mezi nima protáhne Quinn se svým stejně těžkým batohem a hned za ní Ian. Jakmile jsme všichni nahoře, koukneme na Potterovy a mladýho Blacka.
"Kluci, tak ukážete nám naše pokoje, nebo ne?" zeptá se sladce Quinn, což je v tu chvíli jediná smysluplná věta, než se všichni tři - já, Ian a Quinn - zase složíme smíchy, protože se Sirius podívá na Jamese a prohodí: "Hele, můžeš mi říct, koho že si to vaší vlastně pustili do baráku?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KiVi KiVi | Web | 20. prosince 2007 v 18:30 | Reagovat

tak ten konec:D:D:D to bylo hustý:D

2 Peggy Peggy | Web | 21. prosince 2007 v 23:34 | Reagovat

jooo, to teda bylo hustý :DDD a když se tam teď připletl i Sirius, tak to vypadá, že to bude dost zajímavý... :DDD

3 Lou Lou | Web | 22. prosince 2007 v 10:13 | Reagovat

No, já se to budu snažit udělat zajímavý obecně. Ale nemohla jsem si nevšimnout, že máš pro Siriuska slabost? ;) To abych ti začala psát něco speciálního, co? Něco, kde si zahraje hlavní postavu? :D

4 pantherka pantherka | Web | 22. prosince 2007 v 14:43 | Reagovat

:DDD to je boží, opravdu je skvěle vypekli, myslim, že sme se musela smát víc než oni :)

5 Beltrix Beltrix | Web | 30. ledna 2011 v 13:45 | Reagovat

já z toho nemůžu :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama