1. kapitola (II.)

19. prosince 2007 v 11:34 | Louella de Prague |  Singularity
No, jak jsem slíbila, tak přidávám... Bude to míš ještě jednu část, ale nevím, jestli ji přidám dneska. Jsem zralá tak akorát padnout do postele a spát. Jo, a ještě bych chtěla poznamenat, že jsem se k téhle povídce tak trochu inspirovala Carmen Harrou, která předpověděla cosi o vývoji lidského mozku a velkých technických pokrocích při přecházení dvou milénií do znamení Vodnáře.

Všichni si potřesem s Brumbálem rukou, popadnem svoje zavazadla a vydáme se za panem Potterem po schodišti směrem z ředitelny.
Pan Potter si nás zvědavě prohlíží - hlavně mě a Quinn. Během minuty pochopím proč.
"Nejsou na vás ty tašky trochu těžké, holky?" zeptá se.
S Quinn si vyměníme pohled. Quinnin je pobavenej, ale změní se na udivenej, když si všimne, že i já se tvářím pobaveně a ne cynicky, jak je u mě většinou obvyklý. Quinn nakonec pokrčí ramenem a podá mu svoje zavazadlo. "Ani ne. Si ji potěžkejte, pane."
Ale sotva pan Potter popadne popruh a Quinn ho pustí, taška padne na zem a pan Potter se na nás užasle podívá. My se skoro složíme smíchy. Pan Potter pustí rameno tašky a založí si ruce na prsou. "Tak v čem to vězí, mládeži?"
Quinn si zase vezme tašku a bez problémů si ji přehodí přes rameno. Potom k němu nastaví ruku, jako by chtěla říct stop a požádá ho: "Dejte sem ruku, pane Pottere. Nebojte se."
Pan Potter si ji nedůvěřivě prohlíží, ale nakonec položí svoji dlaň na tu Quinninu. Vzápětí s rukou ucukne a třepe s ní, jako by z ní oklepával nějakej hnusnej sliz.
"Au!" vyjekne a koukne na Quinn ještě nedůvěřivěji. "Co to bylo?"
Quinn znova pokrčí ramenem. "Jenom fyzika, pane Pottere. To musíte mít tady." Poklepe si prstem na čelo a vyrazí chodbou dál. Ian, ještě stále se hromově chechtající, vyrazí za ní.
"Nevšímejte si jich, pane Pottere," pokusím se to nějak urovnat, když se s ním po boku vydám za svým bratrem a potrhlou kolegyní. "Quinn je vážně praštěná. Ale abych vám trochu vysvětlila, co se stalo - co cítíte v ruce?"
"Pálí mě. A brní."
"Přesně. Zkuste se napřáhnout a tleskněte o sebe rukama jak nejvíc dokážete."
Pan Potter se na mě podívá, jako bych se zbláznila.
"No tak, zkuste to," pobídnu ho. "Nestyďte se."
Nakonec pan Potter udělá, co mu říkám, a chodbou se rozlehne plesknutí.
"Tak co?" zeptám se. "Že je to podobný, jako to, co vám udělala Quinn?"
"Máš pravdu." Pan Potter se zamyšleně podívá na svoje trochu zčervenalý dlaně, a pak koukne na mě. "Odkud vlastně jste? Tohle se v Bradavicích určitě neučilo, když jsem sem chodil já. A ani James o ničem takovém nemluvil."
"No... tak já a Ian jsme ze Seattlu. A Quinn je ze Sevilly. Ale tohle neumíme z čarodějnickejch akademií. Protože už jste si určitě všiml, že k tomu nepoužíváme hůlky," zazubím se na něj.
Kejvne. "To je pravda. Brumbál mi říkal, že jste zvláštní banda. Zřejmě ale slovo zvláštní plně nevystihuje podstatu vaší existence, že?"
"Nebudu vám vyvracet, že jsme zvláštní, pane Pottere, protože to tak určitě musí vypadat. Ale věřte mi, že sama moje existence tady je mi pořád ještě záhadou."
"Myslíš aktuální existenci, nebo obecnou?"
"Máte rád slovíčkaření, že?"
"Vskutku ano. Je to úžasná zábava, všímat si jemných rozdílů."
"To rozhodně. Každopádně se ale budete muset smířit s tím, že ze mě nic zásadního nevyrazíte, pane Pottere. Quinn už vám říkala, že máme přísnej zákaz o tom mluvit."
"Takže vás posílá ministerstvo?"
Skoro vyprsknu smíchy. "Měl byste se přestat dívat na televizi. My nejsme ani NID, ani CIA, ani FBI, a dokonce ani žádná jiná vládní organizace."
"Televizi?"
"Vado!" houkne na mě Ian přes rameno. "To chceš pana Pottera úplně vyvést z míry dřív, než opustíme pozemky?"
"Jenom se ptá, tak mu odpovídám. To je snad pořád v rámci slušnosti, ne? Teda, aspoň jsem si myslela, že jsem vychovaná, což se o tobě říct nedá."
"Nevšímejte si jí, pane Pottere," řekně Ian přesně to, co před chvílí já. "Vada bere všechno šíleně vědecky. A i když bude chtít sebevíc, toho cynika ze sebe nedostane." Hrozně se na mě zašklebí, takže dostanu chuť ho znova nakopnout.
"Jdi se vycpat, Iane," prsknu. "Nebo ještě líp - běž se někam zahrabat a nevystrč nos nejmíň do prvního září. Aspoň vod tebe bude pokoj. A Quinn můžeš vzít klidně s sebou. Třeba se jí bude v podzemí líbit."
"Já to slyšela!" otočí se na mě Quinn. "Ale abys věděla, Ian není zas tak k zahození. Akorát by mi moh konečně říct, jak dlouhý má péro."
"Joaquino, proboha!" vyhrknu zděšeně a ohlídnu se na pana Pottera, kterej se tváří veskrze překvapeně. Možnost, že by se konverzace stočila tímhle směrem, evidentně fakt nečekal. "Nech si svoje osobní mindráky do soukromí, jo? Buď tak hodná!" Otočím se na pana Pottera. "Strašně se omlouvám. Říkala jsem, abyste si jich nevšímal, že jsou praštěný. A tady máte důkaz."
"V pořádku," odpoví po chvíli zaraženě pan Potter. Teď už míříme po školních pozemcích ven k bráně. "A neomlouvej se. Za jejich chování přece zodpovědná nejsi."
"Někdo by ale bejt měl, když oni dva rozhodně nejsou," zavrtím hlavou. "Ale vlastně máte pravdu. Slíbila jsem Ianovi, že už si nebudu dělat starosti. Takže... Quinn, a proč se nezeptáš mě?"
"A ty to snad víš?" opáčí Quinn, jako by k žádnýmu přerušení nedošlo.
"Jo. Náhodou to vim. Ale řeknu ti to až budem někde v soukromí. Přece nechceš přivádět pana Pottera do rozpaků, že ne?"
"Ne, to teda rozhodně nechci," zazubí se na mě Quinn.
Ian mi zasyčí do ucha. "Opovaž se jí to říct."
"Pozdě," oplatím mu. "Už jsem jí to slíbila."
Ian mě probodne rozhozeným pohledem, ale dál už nic neříká.
Projdem bránou ven z bradavickejch pozemků a pan Potter mávne hůlkou. Vzápětí se jakoby ze vzduchu vynoří třípatrovej bus. No teda, takovou bednu jsem neviděla ani v technickým muzeu!
"Brej den! Tak kam to bude, mládeži?" zahlaholí chlápek v otřepaným kabátě, co se postaví ke dveřím.
Pan Potter nastoupí a pobídne nás, abysme naskočili taky.
"Do Bristolu, Edwine. Domů."
"Slyšíš, Ernie? Čtyřikrát do Potterovic rezidence!"
Kluk za volantem s tlustejma brejlema dupne bez jakýhokoli upozornění na pedál, bus sebou cukne a všichni - samozřejmě až na toho Edwina a pana Pottera - popadáme na nejbližší postel. Říkala jsem už, že tu nemaj sedačky, ale postele? Jestli ne, tak to říkám teď. Tenhle autobus je plnej postelí.
"Asi budu zvracet, dámy," postěžuje si Ian, nepříjemně zelenej, po pěti minutách jízdy typu brzda plyn. Doslova.
"Tak hlavně ne na mě, jo?!" zhrozí se Quinn a uklidí se mu z cesty.
Takhle nějak cestujeme asi dvacet minut, když autobus nakonec zastaví na předměstí nějakýho města - nejspíš Bristolu - před krásným domem s prostornou zahradou, několika stromama a malým jezírkem s leknínama. Tý brďo, lekníny, ty jsem viděla jenom v botanický zahradě v Praze!
Pan Potter nám řekne, ať jdem ven a sám hodí tomu Edwinovi hrst nějakejch mincí. Ian, hned jak se postaví na pevnou zem, zahodí svojí tašku na chodník, opře se o bílej plaňkovej plot, chvíli se tam jenom tak kejvá a nakonec stejně celej zelenej hodí šavli na trávník u domu Potterových. Teda, aspoň předpokládám, že je to Potterovic barák.
A že je to pěknej barák.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Peggy Peggy | Web | 19. prosince 2007 v 15:55 | Reagovat

super!!! =)  ale chudáci kytky, který určitě James s radostí zalejvá... :DDD

2 pantherka pantherka | Web | 22. prosince 2007 v 14:34 | Reagovat

a k týhle jo :))) Jdu číst :DDD

3 pantherka pantherka | Web | 22. prosince 2007 v 14:39 | Reagovat

supéééééééééééééér! :DDD Skvělý, tohle je taky bezvadná povídka, já nevim jak už to mám chválit :)

4 Beltrix Beltrix | Web | 30. ledna 2011 v 13:21 | Reagovat

Pěkný ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama