1. kapitola (I.)

18. prosince 2007 v 8:50 | Louella de Prague |  Singularity
Takže. Jsem se rozhodla, že zaplním i rubriku s názvem Singularity. Abyste se nemuseli zdlouhavě pídit, co že tenhle název vlastně znamená, tak vám to řeknu. Slovo singularita má dohromady asi osm různých významů, ale já zvolila tenhle: a to zlom; značný technický pokrok v určitém časovém rozmezí. Tak... ale zbytek až v povídce. Mimochodem, fanoušci Mediátora si asi všimnou, že i tady jsem si cosi vypůjčila... :) Mimochodem si nejsem úplně jistá, jak tady nazývat kapitoly, takže to bude prostě takhle. Číslo a kapitola. Římskou číslicí v závorce budou označené podkapitoly.


"Stejně je to zajímavá exkurze."
"Sklapni, Quinn. Aspoň na chvíli."
"Co ti zase vadí, Vado... eh. Hele, to je dobrý. Vada - vadí. Nemáš to náhodou odvozený od tohodle slova? Chci říct, jmenuješ se přece Vadecia."
"Iane, řekni jí něco. Já už nemám sílu jí to furt vysvětlovat."
"Máš pravdu, Quinn. Asi to tak fakt bude."
"Iane!"
"Sorry, Vado, ale nemůžu si pomoct. Ty si totiž vážně každou chvíli na něco stěžuješ."
"Fajn. Jak chcete. Taky to můžu vzít za druhej konec a nestěžovat si nikdy na nic."
"To bys pro nás vážně udělala?"
"Já bych se moc neradoval, Quinn. Vada dneska nevypadá na žertíky, takže by to nemuselo dobře dopadnout."
"Co tím chceš říct?"
"Tím chci říct, že Vada ráda žene věci do extrémů. Což je přesně důvod, proč ji Chlea vybrala pro tudle akci. Protože si myslí, že jinak než extrémně to vyřešit nemůžem."
"Aha. Takže jestli to chápu správně, tak nám Země buď pod nohama vybuchne, anebo nám zabezpečíme domov pro příští miliardu let?"
"Zas tak černobíle bych to neviděl. Nebo ty snad víš, co všechno nás může potkat? Je vlastně zázrak, že tady vznikl život! A další zázrak, že tu vydržel tolik milionů let. A my máme na výběr - buď ho tu udržíme, anebo se s matičkou Zemí může lidstvo nadobro rozloučit, páč todle není žádná mrňavá planetka v Mexickým zálivu."
"To máš pravdu. Srazit se s něčím o průměru deseti kilometrů - nebo kolik to vlastně bylo - je eště v poho. Srazit se s něčím, do čeho by se Země vešla asi tak pětsetkrát, to už je trošku problém."
"Až na to, že Země už se do toho nevejde, když je to teď menší než špendlíková hlavička."
Panebože, to je debata. Ježíši Kriste, zač mě trestáš? Proč musí bejt zrovna můj bratr takovej nesnesitelnej pitomec? A proč s ním musí bejt ta holka, co tu skysla s náma, ve všem za jedno? To jim nedochází, jak moc vážná je tadle situace?
Ehm... zřejmě ne.
"No jo, já zapomněla. Teď by se Země nenacpala dovnitř. D-815 se nacpe do Země."
"Neřekl bych, že se D-815 nacpe do Země. Spíš bych řek, že se Země na D-815 prostě nabalí."
"Jasně. Jako balící papír. A Slunce na nás bude svítit jako mašlička."
"Quinn, víš vůbec, že Vada říkala, že jsme všichni složený z hvězdnýho prachu?"
"Vážně, Vado?"
Protočím oči. A můžu dělat něco jinýho?
"Neřekla jsem přímo, že jsme z hvězdnýho prachu. Ale že všechno, co vyplňuje vesmír, je z jedný jediný hmoty."
Ian si začne prohmatávat hrudník, jako by se ujišťoval, že mu nezmizely žebra. Pak se na mě blbě podívá. "To jako, že mám dřevěnou kostru, například?"
"Ne, ty troubo!" ozve se tentokrát Quinn. "Vada určitě myslela, že všechno tady je složený ze strum, který tvořej protony, elektrony a neutrony, který zase tvořej atomy a ty molekuly a tak dál. Prostě všechno je postavený na strumách. Stejně tak my a stejně tak hvězdnej prach. Už to chápeš?"
"Ne. Ale zato ti můžu přesně popsat pohyb zemskejch desek za posledních pár stovek milionů let a prognózu pro příštích pár set let."
"Tu prognózu mi říkat nemusíš, tu známe všichni."
"Jo, ale jenom díky Chlayovi."
"No a co? Kdyby nebylo doktorky Chley, jsme v čudu daleko víc. Teplo si vyrábět umíme. Co ale neumíme, je odstranit objem. A proto jsme taky tady."
"V tom případě nevim, co tu vlastně dělám."
"Jseš tu s náma, abys dal lidstvu přibližně dvou set letej náskok."
"Jo. No, to bych bez tebe fakt nevěděl."
Vtom se ozvou na schodech kroky a Quinn i Ian ve svý inteligentní konverzaci utichnout. Všichni se zvednem z koberce v Brumbálově pracovně a postavíme se vedle sebe jak tři trestanci čekající na rozsudek. A pak se otevřou dveře. Dovnitř vejde Brumbál - stařík s dlouhejma bílejma vousama a vlasama v purpurovým plášti a s půlměsíčkovejma brejlema naraženejma na nose. Hned za ním vkráčí další stařík, ale mladší a vyhlížející mnohem... moderněji. Má na hlavě legrační cylindr a je navlečenej v hnědým obleku, kterej ale vypadá celkem slušivě - na tuhle dobu.
No jo. Teď už chápu, jak to Wyathner myslel, když říkal, že potřebuje mladý a flexibilní lidi, a ne padesátiletý zkostnatělý vědce. A pak nám nacpali do hlav hafec informací. A nacpali nám taky laptopy na nukleární baterii a horu emdéček, který ještě musíme s Ianem a Quinn nastudovat.
Ten chlapík v hnědým obleku - vypadá tak na šedesát, i když tady si nemůžete bejt jistý vůbec ničím - sundá z hlavy cylindr a odhalí ustupující šedivý rozčepýřený vlasy, ve kterejch jsou ještě znát stopy černý, nebo možná tmavě hnědý barvy. Zářivě modrý oči, i když ne tak blankytný, jako má Brumbál, vypadají docela vitálně a celkově ten chlapík působí docela sympaticky.
"Tak, pane Pottere," začne Brumbál. "Když dovolíte, představil bych vám zde přítomnou slečnu Joaquinu de Silva, budoucí jadernou energetičku, slečnu Vadecii Lapinovou, vynikající nadějnou astrofyzičku a mladého geologa Iana Corwina. Mládeži, tohle je pan Potter. Jak už jsem vám říkal, on i jeho žena se uvolili, že vám po zbytek letních prázdnin zajistí domov. Pane Pottere, jste opravdu velice laskav, že jste mou prosbu neodmítl."
"O nic přece nejde, profesore," usměje se ten chlapík, pan Potter. Pak se obrátí k nám. "Moc mě těší, že vás poznávám, mládeži. Doslechl jsem se, že nejste odtud, ale máte tu nějaký úkol. Vy mi asi nepovíte, o co jde, že, když mi to neřekl ani tady Brumbál?"
Všichni tři svorně zavrtíme hlavou. Dostali jsme od Wyathnera přísnej zákaz se o čemkoliv vybavovat s osobama, kterejma si nejsme absolutně jistý, jestli by to nemohli vykecat někomu nepovolanýmu.
"Je nám moc líto, ale nesmíme to nikomu říct, pane Pottere," vyhrkne Quinn a pokročí kupředu s napřaženou pravačkou. "Moc mě těší, že vás poznávám a chci vám jménem všech - teda mě, Vady a Iana - poděkovat, že nám poskytnete dočasně střechu nad hlavou. Jinak bysme asi vzbuzovali dost nežádoucí pozornost."
"Tu budem vzbuzovat i tak, Quinn," neovládnu se. "Nezapomínej, že sem původně vůbec nepatříme - doslovně i přeneseně řečeno."
"Pane Pottere," nevšímá si mě Quinn. "Víte, kdo je to pesimista?"
"Nepříliš pozitivně myslící člověk?" tipne si pan Potter.
"Informovaný optimista," dokončí Quinn. "A to je přesně naše Vada. Je to hroznej cynik."
"Já nejsem cynik," ohradím se. "Když, tak cynička. Kluka ze mě fakt dělat nebudeš."
Quinn mě probodne pobouřeným pohledem, Ian protočí oči v sloup, Brumbál se zatváří nesmírně pobaveně a pan Potter předvede něco, co mělo bejt nepochybně uchechtnutí, i když to znělo tak trochu jako zachrochtání. Vyborně. Jsem ráda, že jsem všechny tak skvěle pobavila.
"Jak vidíte, pane Pottere, nudit se s nimi opravdu nebudete," poznamená Brumbál.
"To je dobře," přikývne pan Potter. "Alespoň nebudu muset poslouchat Jamesovo kňourání a stěžování si na hroznou nudu nebo vopruz, jak s oblibou říká."
Strčím loktem do Iana. "S tím Jamesem si budeš dobře rozumět. Vopruz je přece taky tvý oblíbený slovo, ne?"
Brumbál se na mě přezíravě podívá. "Už jsem varoval pana Pottera před vašimi obvyklými výlevy. Tím myslím i vás, pane Corwine a slečno de Silva, ne jen slečnu Lapinovou. Nuže... máte všechno, co potřebujete?"
"Pod stolem..." ukáže Ian palcem přes rameno.
"Výborně. Tak si vezměte svoje věci a pan Potter si vás odvede. Myslím, že není důvod, abychom tu dál postávali. Nuže, pane Pottere, jsem vám velice vděčný, že se o tyhle tři postaráte. Jakmile začne školní rok, už si s nimi nebudete muset dělat starosti. Alespoň počítám, že o příštích prázdninách se už tihle výletníci zařídí podle svého."
Ian zasalutuje. "Rozkaz, profesore."
Kopnu ho do holeně. "Nešaškuj."
"Možná jsem se seknul. Třeba bys fakt měla udělat to, číms nám ještě asi před deseti minutama vyhrožovala. Nebylo by na škodu, kdyby sis přestala dělat palici. Prostě proplouvej. A je to."
Pokrčím rameny.. "Tak jo. Jak chceš."
Když si to pán přeje, dostane, co chce. Ostatně, ani mě někdy nebaví hrát si na zpátečníka. Akorát nevim, jak to dopadne, až jim nebudu dělat kouli u nohy. Pravděpodobně katastrofálně. Buď, anebo si konečně uvědomí, že někdy je ta brzda fakt potřebná.
No...
Prubnem to.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pantherka pantherka | Web | 18. prosince 2007 v 17:38 | Reagovat

zajímavý :)))

2 Louella de Prague Louella de Prague | Web | 18. prosince 2007 v 17:43 | Reagovat

Já vim, no. Asi to ani není moc srozumitelný, ale ono to pozdějš vypline. Tuhle kapču rozdělím celkem na tři části, ale kdy přidám další, to je ve hvězdách. :D

3 Naiad Naiad | Web | 18. prosince 2007 v 17:53 | Reagovat

Zajímavý a abych se přiznala, vůbec netuším, o čem to bude... a proto mě to láká víc a víc :-)

4 Peggy Peggy | Web | 18. prosince 2007 v 19:52 | Reagovat

hm... tak to já asi tak trochu tuším, o čem to bude, jestli jsou teda moje domněnky správný... je fakt, že jsem spoustě věcí z týhle kapitoly nerozuměla, ale těším se na další, už jenom proto, abych se dozvěděla, jestli si myslím správně... a jestli jo, tak to bude fakt stát za to =) no... a i kdyby ne, tak věřim, že žádná tvje povídka nemůže bejt nezajímavá nebo nudná, takže sem s další kapčou!!! :D

5 Beltrix Beltrix | Web | 30. ledna 2011 v 12:14 | Reagovat

Trošku nechápu souvislosti, ale třeba se to časem napraví ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama